» Naše cesta v Cykloturistice a rozhovor pro Radiožurnál

1. 12. - 31.1. vychází časopis Cykloturistika a v něm  náš článek o cestě Ugandou. Dozvíte se, proč je v Ugandě obtížné potkat starce na ulici nebo co nám cesta dala a naopak sebrala. Kde můžete Cykloturistiku koupit.  Jinak je možné Cykloturistiku pořídit ve všech novinových stáncích a trafikách.

9. 12. jsme byli pozvání do Českého rozhlasu 1 Radiožurnál (pořad Nad věcí). Rozhovor si můžete poslechnout z archivu

» Z Tanzánie až domů

Opět změnit jízdní pruh a začít pořádně šlapat proti větru. Nějak takhle nás přivítala Tanzánie. Silnice se tu pralesem táhne jako had a nám nezbývalo než jen šlapat a šlapat. Je to trochu nuda. Je však velkou výhodou, že je tu mnohem míň lidí, protože jsme v nejchudší části celé Tanzánie a tak nás tu nikdo neotravuje. Podařilo se nám spát opět v savaně. Je to úleva od hlasité až přímo kraválové hudby, která se spouští každým dnem s příchodem večera (lépe řečeno, když konečně pustí elektriku). Tanzánská krajina není plná kopečků a sedílek jako Rwanda nebo Burundi, ale jsou tu obrovské výhledy – dálky. Horizont se láme až někde kdesi a slunce tu zapadá a vychází snad 2 hodiny.

Když jsme potkali guvernéra a vnučku posledního Burundského krále, tak to vypadalo, že se Burundi ukáže v lepším svělte než předchozí země a zažijeme trochu luxusu. To jsme však nevěděli, že jsme měli štěstí jako cip, protože jsme jeli zónou, kde nám šlo o život a završil to Terezčin pád do kanálu. V Burundi se začalo objevovat více a více palem, které miluji. Jelo se převážně po rovině a po dlohé době také po asfaltu. Ve městě Cibitoke jsme potkali guvernéra, který nás pozval k sobě domů a vzal nás na večeři. Na ni jsme potkali vnučku posledního krále a ta říkala, že si v Bujumbure můžeme z jejího domu udělat odpočinkové místo, protože tam od zitřka zrovna bude.

» Viděl jsem prsa africké ženy - Rwanda

Rwanda je úplně jiná než Uganda. Už na hranicích si přendáváme zrcátka na řidítkách, protože se tu jezdi vpravo a ne vlevo jako v Ugandě. Pravidelně se po krátkých odmlkách ocitáme střídavě na druhé straně než je správné, jak jsme ještě po měsíci cesty navykli. Buď stačíme jeden druhého opravit nebo nás motorkáři – taxíci vracejí svými klaksony zpět do správného pruhu. Přes hranice nepřevezete ani jeden igelitový pytlík. Všechny potraviny musejí být v papírovém obalu. Dokonce i košů na odpadky tu přibylo, a tak je nemusíme na kole vláčet 2 dny, než najdeme odpaďák (jako v Ugandě). Jestli bylo v Ugandě hodně lidí, pak nevím, co je tady.