Stubai ultratrail je krásný běžecký závod v srdci Alp. Vybrat si můžete dle libosti a fyzické zdatnosti z několika tras- K66 startuje po půlnoci z Innsbrucku, K32 ráno z Neustiftu a moje K20 (19,5km a 1900m převýšení) z Klaus Äuele- místa, kde je krásné dětské hřiště a restaurace, kterou jsem zatím nestihla navštívit, za to na hřišti si můj čtyřleťáček Víťa užije vždycky spoustu zábavy. K tomu je ještě varianta K9 startující od spodní stanice lanovky. A pro opravdové fajnšmekry existuje Stubai vertical, na kterém můžete ve čtvrtek na sedmi kilometrech nastoupat krásný vertikální kilometr.
Cíl všech sobotních tras je u horní stanice lanovky na stubaiském ledovci- na Eisgrat. Ještě do předloňského ročníku se dobíhalo až nahoru na ledovec, ale kvůli padajícím kamenům a loňské události na Marmoladě je (už asi navždy) Stubai ultratrail o tuto libůstku zkrácen. Koneckonců, moje nohy to kvitovaly loni i letos...
Počasí člověk neporučí
Loni se vydařilo počasí- v pátek pršelo, ale na sobotu se udělalo azuro. Letos nás předpověď napínala do poslední chvíle. Na sobotní ráno nachystalo počasí do údolí lehký déšť a na vrcholky kopců mraky, které tam tvrdohlavě trůnily až do večera. Mě chlad a nevlídno nevadí, nepřehřívají se mi motory. Zároveň ale podléhám náladám počasí- když sluní, sportuje se mi s o něco větším nadšením pro radost, která se prý rodí z bolesti..
Tuším, že i když se teplota pohybuje okolo 13st. dole a nahoře hlásí cca 3st a sníh, bude mi dost hic. Oblékám tričko a čelenku BOSA Air, sukni s vnitřními kraťasy Craft, kompresní návleky na lýtka a zcela nové obutí v podobě Scarpa Ribelle Run- o nich se rozepíšu zvlášť v recenzi. V běžecké vestě mám povinnou výbavu vč. nepromokavé bundy Haglöfs L.I.M Proof. A ta povinná výbava je na startu kontrolována. Kromě bundy musíte mít například lékárničku, termo fólii, dlouhé kalhoty a triko s dl. rukávem (beru BOSA merino) , čepici a rukavice. Zajímavostí je, že jakýkoli igelitový obal nebo gel a sušenka musí být nadepsaný vaším startovním číslem- pokud bude nalezen někde okolo trati, nemilosrdně vás diskvalifikují. Ohleduplnost k přírodě je tu jeden z předních bodů a tak ani kelímky na občerstvovacích stanicích nejsou plastové, nesete si vlastní. K tomu všemu s sebou beru ještě běžecké hůlky Leki.
Jdeme na věc
Startujeme v 10h a protože jsem se od příjezdu nestihla jít ani proběhnout, nenechávám se strhnout davem a zlehka vlastním tempem klusám. Trasa se prvních cca 11km vlní v údolí- přebíháme několik hřebínků. Hned v tom prvním se štrůdl startovního pole zasekává a tak je čas rozložit hůlky a vydýchat se. Za jeden z highlightů považuji výhled na obří vodopád- celkově celou dobu stínujeme trasu Wilde Wasser Weg. Kdo nezná, doporučuji jako výlet klidně i s dětmi.
Po první části závodu v údolí dobíháme na občerstvovací stanici u spodní stanice lanovky na Eisgrat. Mrkne na nás zběžně i oko zdravotníka, který by dál nepustil někoho, kdo vypadá příliš indisponovaně. Vdechnu několik kousků melounu, dolévám ionťák. Bábovka vypadá lákavě a já mám hlad, ale tuším, že o pár zatáček a mnoho výškových metrů by chtěla ven. Rozhodnutí to bylo správné, ven chtějí brzo i moje plíce.
Letos jsem se absolutně nestihla aklimatizovat a nadmořská výška (start v 1100m.n.m a cíl v 2900m.n.m) mi dělá problém. Z rychlé chůze přecházím do pomalé chůze se zastávkami snad co zatáčku. Nad sebou vidím jen mlhu. Víc by mi sedělo vidět nad sebou, kam člověk stoupá, i když to občas bolí dopředu. Chytám se ve vzpomínkách z loňského roku záchytných výrazných bodů a snažím se plést nohama míň, než je nutné. Z lehké deprese mě vytahuje čeština za zády- "Tak jak se ti jde, Terezko?" je věta, která mi na tváři vyloudí úsměv. Díkybohu za startovní číslo se jménem otočené na zadek. A díky, neznámý závodníku Honzo! :-)
Přituhuje
Druhá občerstvovací stanice na Dresdner Hütte není v mlze jako mlíko do poslední chvíle téměř vidět a vynoří se jako oáza odpočinku. Během krátké chvíle je mi zima, hlavně na ruce. Odolávám chuti navléct se do bundy a o několik stovek metrů dál se vracím do svého teplotního komfortu. Rozuměj- lije ze mě, zima nezima..
Kromě mlhy a zimy letošní ročník výrazně ztížil ještě jeden činitel- bahno. Bahno místy tak hluboké a hutné, že do něj noha zmizí skoro až po kotník. Bahno, co zouvá. Hrozně to klouže a na optimismu nepřidává. To jsou přesně ty chvíle, kdy mi hlavou běží něco ve smyslu "Mám já to, -píp píp píp- píp píp píp-, zapotřebí???" a ke konci se přidávají ještě sněhová pole.
Poslední kilometr mám v mlze úplně. O hůlky se opírám víc pro vydýchání, než pro odraz do kopce. Jestli jsem loni měla pocit, že je tahle trasa zvládnutelná s prstem v nose, letošek mě v podstatě vytrestal a donutil k velké pokoře, se kterou nastoupím příští rok. Opojné pocity v cíli se ale dostavují naplno, slzička mi přece jen ukápne. Jsem na sebe pyšná, byl to souboj s hlavou, fyzičkou i celkově nelehkými podmínkami. Trhanec a pivo jsou za odměnu stejně jako medaile a cesta dolů lanovkou. Ročník 2023 je ale nakonec oficiálně zrušen- na delší trase došlo bohužel k tragickému úmrtí a tato informace dolehla asi na každého účastníka.
Chtěla bych touto cestou hlavně poděkovat. Jeden z největších díků patří Ádě- děkuju, že mi vždycky pohlídáš Víťu a já můžu čtyři hodiny jentak sportovat, nikdo na mě nemluví a psychicky si odpočinu. Děkuju Namche, že můžu na závodech i mimo ně testovat vybavení a reprezentovat Namche team. Děkuju Scarpa Czech, že mi poskytli super boty, co podržely v tom nejhlubším blátě. Děkuju BOSA, že můžu běhat v super prodyšných a slušivých čelenkách a tričkách. Děkuju Lucia, že ze mě dřeš kůži při cvičení a tak mě neboleny nohy, kolena ani záda. A děkuju mami a tati! :-)
Milá Stubai, letos jsi mě parádně vyzkoušela. Za rok se uvidíme! A cíl vylepšit si čas už určitě klapne...